Historie domu Jana a Jany Brummelových
Manželé Brummelovi se znali s Loosem z Vídně, znali také byt rodiny Hirschů, který se jim velmi líbil, a rozhodli se požádat Loose o přestavbu rodinného domu
v Husově ulici v podobném stylu. Loos tuto zakázku přijal a přestavěl tento původně jednopatrový dům se sedlovou střechou a historizujícím průčelím,
vystavěný v roce 1886 plzeňským stavitelem Eduardem Krohou.
Ve spolupráci se svým plzeňským asistentem, architektem Karlem Lhotou, navrhl Loos na západní straně domu přístavbu dvouposchoďového hranolu,
který s původním domem opticky propojil atikou, zakrývající z ulice pohled na sedlovou střechu a novou, hladkou fasádou. Jednoduchým členěním
fasády zvýraznil horizontální členění domu, přičemž prostřední tři okna prvního poschodí propojil balkonem, který zvýraznil vchodovou osu
s charakteristickým esovitým profilem.
Vstup do soukromého pětipokojového bytu v prvním poschodí vede přes široké schodiště, přičemž do vlastní malé předsíně vstupujeme širokou podestou
schodišťové haly. Odtud vedou vlevo dveře do obývacího pokoje a dále do jídelny, oddělené dřevěnými sloupy od přípravny jídla, vpravo do soukromého
prostoru ložnice manželů a koupelny. Za jídelnou se nachází obývací pokoj a ložnice matky Jany Brummelové, paní Hedviky Liebsteinové. Společenskými
místnostmi manželů i matky probíhá enfiláda, která vyúsťuje čtyřdílnými dveřmi z obývacího pokoje na prostornou terasu.
Adolf Loos nalezl ve stavebníkovi Janu Brummelovi společnou zálibu ve dřevě, kterou rozvinul do často kontrastních řešení jednotlivých místností.
Obývací pokoj matky řešil žlutě lakovaným měkkým dřevem, bleděmodrým ostěním, zarámovaným bílou lištou, nad ní umístěnou barevnou tapetou a bílým
stropem. V rohu sedací soupravy umístil cihlový krb na plynové topení a polygonální stůl s mramorovou deskou.
K obložení jídelny zvolil architekt ušlechtilé dřevo z tmavožluté kořenovice kanadského topolu, rámované tmavozelenou tapetou. Barvu dřeva zvýraznil
zlatožlutými záclonami, na protější stěně pak nechal mladého vídeňského malíře Aignera namalovat fresku dekorativní italské krajiny přímo na zeď.
Obývací pokoj je obložen mořeným tmavým dubem a vybaven historizujícími svítidly holandského typu a velkým krbem, vyrobeným vídeňskou firmou F. O. Schmidt
jako kopii renesančního krbu z Nancy. Podobné kopie se ještě nacházejí ve Vídni, v Chotkově paláci, sídle výrobce replik tohoto krbu a většiny
Loosových bytových doplňků a v módním obchodě Leschka. Původní krb byl za 2. světové války zničen, takže dnes se zachovaly pouze zmíněné kopie.
Ložnice je členěna na tři části, lišící se rozdílnou výškou stropu: střední nejvyšší část, osvětlenou velikým oknem a části se sníženým stropem:
Vstupní část a prostor pro spaní. Proporcionální vztahy mezi jednotlivými částmi ložnice a jejich horizontální propojení vytvářejí dokonalou harmonii
jednotlivých funkcí ložnice (šatny s vestavěným toaletním stolkem a zrcadly, střední část s funkčně upravenými skříněmi a prostor pro spaní s manželskými
postelemi, policemi pro knihy a psacím stolem). Teplá barva třešňového dřeva spolu s bílou barvou stropu, záclon a drapérie čelní plochy ložního prostoru,
kontrastuje s dekorativním velkým lustrem kapkového tvaru, zavěšeným uprostřed místnosti.
Decentní barevnou harmonii světlého jasanového dřeva, tmavozelené tapety, bílé barvy stropu a použitých textilií vykazuje i dámský pokoj, sloužící jako
ložnice Hedviky Liebsteinové Vestavěné skříně a obložení stěn zde splňují zvláštní úlohu: Stupňovitým snížením stropu a zdůrazněním horizontálních
linií zakryl architekt nepravidelnosti ve tvaru místnosti. Intimní dojem místnosti zvyšuje hluboká nika, zakrytá na čelní stěně nařasenou bílou tkaninou,
ve které je umístěn široký, rozkládací gauč.
Pro Loose bylo charakteristické, že využíval s oblibou místních řemeslníků, u nichž se přesvědčil o jejich solidních znalostech řemesla a materiálů.
Výrobu nábytku pokoje s lakovaným nábytkem z měkkého dřeva například svěřil plzeňskému truhláři Žáčkovi, který do té doby vyráběl pouze kuchyňský nábytek.
Stejně tak většinu vybavení ostatních místností, včetně originálního mobiliáře, vyráběly plzeňské firmy (Truhlářská a čalounická firma Navrátil a Beneš,
malíř a tapetář Hora, čalouník Šesták nebo truhlář František Březák).
S domem bylo spojeno i několik významných výtvarných umělců 20. století.
Pro vstupní halu nechal Loos zhotovit portrét Hedviky Liebsteinové od mladého maďarského malíře Kalmána Keményho, působícího tehdy v Plzni a později v Londýně.
Tento portrét je dnes v majetku Národní galerie v Praze.
Již zmíněný Robert Aigner, autor fresky v jídelně, působil ve Vídni, kde vytvořil i mnoho dekorativních veřejných zakázek, zejména po 2. světové válce.
V domě často pobývala i sestřenice Jana Brummela, všestranná výtvarná umělkyně Edita Hirschová. Působila v Praze jako portrétní malířka, ale i jako módní
návrhářka a kreslířka, publikující v pražském i světovém tisku. Pro pražský „Pestrý týden“ například pravidelně přispívala ilustracemi ze světové výstavy
v Paříži v roce 1937, pro anglické noviny vytvořila populární postavičku psa Winkle. V roce 1934 odešla do Paříže, kde se pohybovala v prostředí kosmopolitního
uskupení umělců, označovaného jako pařížská škola. V době obsazení Paříže působila v surrealistické skupině La Main a plume (Ruka s perem), v roce 1942 byla
zatčena, deportována do koncentračního tábora v Osvětimi, kde byla bezprostředně po příjezdu zavražděna. V domě jsou dva její autoportréty
(z Paříže z roku 1935 a z Prahy, který malovala ve věku 14 let).
Dějiny domu věrně odrážejí dějiny Evropy 20. století. V roce 1939 přešel dům i sousedící sklad se stavebním dřevem do německých rukou a rodina byla nucena
se přestěhovat do 2. poschodí. V té době bylo i zrušeno točité schodiště, vedoucí z předsíně do 2. poschodí a na plochou střechu. V roce 1942 byli členové
rodiny deportováni do koncentračního tábora Terezín, kde Hedvika Liebsteinová v roce 1943 zemřela, manželé Brummelovi prošli odděleně několika koncentračními
tábory a dočkali se konce války za dramatických okolností. Do domu, jehož interiér se zachoval v nezměněném stavu, se Jan a Jana Brummelovi navrátili v říjnu 1945.
Umožnily to nepravděpodobné shody příznivých okolností: Dům přečkal ničivý spojenecký nálet na bezprostředně sousedící objekty Škodových závodů v dubnu 1945
a dosazený německý majitel opustil dům ještě před náletem, přičemž vše v domě zanechal v nezměněném stavu.
Po komunistickém převzetí moci v roce 1948 došlo k postupné destrukci domu, jednak nutností zavedení lokálního vytápění jednotlivých místností, tak i vlivem
rozdělení bytu a nastěhování nových nájemníků, kteří museli využívat místností k účelům, pro které nebyly původně určeny. V roce 1962 přešel dům do majetku státu
a dům začal využívat Klub architektů, který po smrti poslední rodinné příslušnice, Valerie Brummelové v roce 1986, převzal do užívání dům celý.
Dům, který se v té době nacházel ve velmi špatném stavu, byl úpravami podle projektu architekta Straňáka stavebně zachráněn a přestavěn pro potřeby klubu.
Projekt ovšem odpovídal tehdejším představám i materiálním možnostem investora a v mnoha případech necitlivě zasáhl do původního Loosova pojetí interiéru.
Koncem sedmdesátých let hrozila domu, v souvislosti s výstavbou autobusového nádraží, úplná likvidace, přestože byl interiér vyhlášen již v roce 1969 kulturní
památkou. Díky úsilí Klubu architektů, nájemníků i dalších občanů z Plzně i zahraničí (Steven E. Brummel z New Yorku intervenoval u československého delegáta
ICOMOS) byl však dům zachráněn.
V roce 1991 byl dům v restitučním řízení vrácen rodině a v roce 2001 byl zpracován projekt na jeho restaurování od prof. Václava Girsy a arch. Miloslava Hanzla.
V roce 2003 se v Plzni konalo mezinárodní symposium „Adolf Loos /Dílo a rekonstrukce“, které na závěr vydalo tzv. „Plzeňské memorandum“. V něm bylo konstatováno,
že Loosovy plzeňské interiéry patří k základním kamenům moderní světové architektury a jsou neopomenutelnou součástí evropského kulturního dědictví. Apelovalo na
odpovědné instituce města, kraje a státu na povinnost důsledně podporovat ochranu těchto památek a vyzývalo majitele těchto památek k respektování jejich hodnot.
Restaurátorské práce podle zmíněného projektu prof. Girsy probíhaly, za významné podpory magistrátu města Plzně, plzeňského kraje i ministerstva kultury ČR, od
roku 2001 až do roku 2015, kdy byl dům otevřen veřejnosti.
|
|
Adolf Loos
10.12.1870 Brno – 23.8.1933 Kalksburg
Adolf Loos je považován nejen za jednoho ze zakladatelů evropské moderní architektury, ale i za výraznou osobnost evropské kultury a kritika společenských poměrů v době přelomu 19. a 20. století. Své teoretické názory prezentoval na přednáškách a v knihách, např. „Nová věcnost“, „Ornament a zločin“ a „Řeči do prázdna“. Ve věku 26 let se navrátil po tříletém inspirativním pobytu v USA do Vídně, kde vytvořil první projekty, kterými se postavil proti tehdejším převládajícím směrům v architektuře dekorativismu a secesi: Pánský módní obchod Goldmann & Salatsch, Café Museum, pánské krejčovství Kníže a řadu dalších realizací, včetně soukromých obytných domů. V českých zemích realizoval řadu interiérů v Plzni (1907-1908) a 1920-1930), několik brněnských a pražských projektů a staveb, z nichž nejdůležitější je rodinný dům pro Františka Müllera v Praze. V roce 1930 obdržel Adolf Loos od prezidenta T.G.Masaryka čestný důchod. Loosovu činnost v Plzni lze rozdělit do dvou časově oddělených etap: první ještě před první světovou válkou (1907-1908) a druhou (1920-1930). Obě etapy však spojovaly osoby a rodiny, spřátelené s Adolfem Loosem ještě za jeho působení ve Vídni.
Jan Brummel
21.12.1892 Klatovy – 13.9.1960 Plzeň
Jana Brummelová
1.7.1902 Plzeň – 25.2.1980 Dobřany
|
|
